www.artglyptika.cz

info@artglyptika.cz

Vltavíny Křišťály Kameje Plastické výbrusy

Restaurování Biografie O glyptice Kontakt

KÁMEN A RADOST VLASTA 10. SRPNA 1977 * 2Kčs Eva Víšková, rozená Mrákotová


V malé pardubické vilce na konci města u lesa jsem otevřela vrátka, pře­létla obdivným pohledem růžovou zahrádku s bazénem, na jehož okraji ležela hromádka oblázků a pozdravila se s kočičí rodinkou na zápraží. Zatímco se tatínek Mrákota potil v pardubické Tesle, maminka, domácí krejčová, zahalená ve stovce nastříhaných zástěr pro konfekční závod, uslyšela vrznutí vrátek. "Evo!" zavolala, a už stojím tváří v tvář dívce, která všechny své lásky a touhy vpisuje do kamene. Ne, moc mi toho zprvu neřekla a prohlásila dokonce prostě: "Jsem domácí zaměstnanec družstva Granát." A přece. Od heraldiky, kameje, intaglie (rytí do křišťálu zespodu), vybrušováni kvítků a lístečků nebo kouzelných tváří do jantaru, achátu, až po kopie antických rytin, portréty významných osobností a plastiky z krápníkového kamene, to všechno je bohatství ojedinělého umění této zajímavé dívky. Kdo zná to pravidlo a ví, že opravdový umělec je bezpodmínečně skromný a s pokorou přistupuje ke kaž­dému svému dílu, nediví se rozpačitosti, se kterou Eva Mrákotová odpovídá na moje otázky. Její vyprávění však dokresluje samo prostředí a práce. "Tatínek se kdysi dávno vyučil zlatníkem. Pracoval jako rytec kovu a dovedl moc pěkné věci. Později ale změnil zaměstnání. Stačilo však, abych v dětství obhlédla jeho práci, a už se mi zalíbila. Od malička jsem také dobře malovala, a když se rozhodovalo o mém povolání, vybrali jsme společně s rodiči i učiteli střední uměleckoprůmyslovou školu pro zpracování drahých kovů a kamenů v Turnově. Talentovou zkoušku jsem udělala, ve škole se mí líbilo a chtěla jsem dělat také jako otec rytí kovu a kamene. Kámen mne však přitahoval víc. V lese, na cestě, u řeky, všude jsem nacházela náměty.
Některý kámen mně doslova nedal spát. V jeho ploše jsem viděla tvář ženy nebo starce, postavu, torzo. Škola kterou jsem absolvovala, patři­la družstvu umělecké výroby Granát v Turnově a byla jediná toho druhu v Čechách. Teď je obdobná ještě v Kremnici. Byla jsem zařazena na brou­šení a rytí drahých kamenů. Kromě mého oboru tu bylo ještě plastické a ploš­né rytí kovu, zlatnictví a umělecké zá­mečnictví. To jsou ty překrásné mříže, lucerny, svícny a zámky do chat nebo do vily. Na škole jsem poznala celou technologii broušení kamenů, ale nejvíce jsem tíhla k rytí a plastikám. Učitelé brzy viděli, že to umím a dali mi možnost projevit se. Když zemřel náš jediný učitel na rytí, muselo jsem pracovat sama. Později přišla na školu pani učitelka Marta Dostrašilová z Výzkumného ústavu mineralogie. Doma na mne dohlížel tatínek." Byl jistě velmi rád, že v povolání, kterému se kdysi chtěl věnovat, vyniká jeho dcera. Sám zůstával v údivu stát nad dvoubarevnou plastikou z onyxu, růži z korálu, bílou dívčí hlavičkou v modrém pozadí, nad prvním torzem z krápníkového kamene nebo ženskou tváří zrozenou v kousku jantaru. Zatímco ve škole dělali do kamene jen monogramy a kytičky. Eva Mrákotová překvapila své učítele už ve třetím ročníku zvěrokruhy v křišťálu. Tehdy to nikdo jiný nedělal. Její maturitní práce rovněž udivila bohatostí nápadů. Profil hlavičky z červe­nobílého karneolonyxu, figurka z achátu a jaspisová stařenka. To tu ještě nebylo. Eva to měla jasné. I dnes je jediná v republice, kdo dokáže z drahých kamenů vytvořit miniaturní plastiky ve formě šperku. Ty její jsou skutečně vzácné.

Každý kus má svou vlastní hodnotu. Cenu jediné myšlenky, jediné inspirace, té či oné chvíle. Tak, jak tomu má u pravého šperku skutečně být. Se za­ujetím prohlížím broučky z jaspisu, které budou zdobit ženské prsteny, křišťálový přívěsek z Botticelliho Zrozeni Venuše, věrný portrét vyrytý do drahokamu, tvář Marušky Kudeříkové. Je to náročná, technicky přesná práce posvěcená uměleckým citem,tak jak ji vidí mladá duše. Ne, nemusí to být vždy drahý kámen. I do meruňkové pecky vdechla Eva Mrá· kotová výraznou, droboučkou postavu nymfy, nebo půvabnou tvářičku. Inspiraci jí nabízí sopečné sklo, a tato obyčejná kost, ze které maminka nejdříve uvaří polévku. Z morkových kosti vytvořila Eva celé řady šperků, většinou mo­derních, jaké si přejí dnešní dívky a jaké vytváří s dětmi v lidové škole umě­ní, kde kromě své vlastni práce ještě vyučuje výtvarnou výchovu - obor zpracování šperků. Z kosti se pod rukou na­dané umělkyně zrodila i plastika "Jitro". V minulých letech zařadila lyra Pragen­sis do své subskripce křišťálový přívěsek s motivem Orfeus a Eurydika a prsten ­černou dámu Shakespearových sonetů - zlatnickou práci družstva umělecké výroby Turnov, s hlavičkou černé dámy ze záhnědy, originální rytinou Evy Mrákotové. "To bylo tak," vypráví dívka. "V Turnově byla výstava k devadesáti letům školy. Z lyry Pragensis jezdili tehdy na Malou Skálu, a v Turnově si na náměstí koupili jednu věc. Byla to moje práce. Milan Friedl se zajímal, kdo to dělá, a tak za mnou dojeli do družstva. Potom moje šperky nabídli do subskripce …"Prsten s "černou dámou" byl velmi drahý. A přece se našlo padesát zájemců, kteří si jej koupili tak, jako se kupuje vzácný obraz, umělecké dílo. Eva Mrákotová zůstala nadále až nemístně skromná. Od stolu svého ateliéru, na kterém leží drobné pilky, vrtáčky a zubařské brusky, vstane, aby mamince po­mohla v domácnosti nebo na zahradě. Při hrabáni nebo pletí nachází své nové motivy. V broučcích, kteří se koupají v kapce rosy, v růži, na kterou usedá včela i v květu planého máku, kam rád za­letí motýl. A práce, které si nejvíce ceni? "Je to každá, ze které mám pocit uspokojeni, že se mi podaří něco nového, obtížnějšího. Přes družstvo Granát přicházejí moje práce do národního podniku Klenoty, do Díla a také do Uměleckých řemesel, kam přicházejí ty lepši věci. Tam si je také přímo objednávají. V poslední době jsem pro ně dělala kopii prstenu Petra Voka - podle originálu, který přijde do seifu, moje kopie se vystaví.
Druhou prací, které si zvlášť cením a kterou mí zadali u Uměleckých řemesel, byla Prádlerova medaile vztahující se k založení Univerzity Karlovy. Podle ní jsem do křišťálu ryla kopii. A pak mám docela obyčejnou radost, když jdu s maminkou do města a potkáme paní, která má na krku můj křišťál. Radostí málem vykřiknu, a maminka mi jen mlčky stiskne ruku. Ale vím, že je také ráda…"

DAGMAR ŠTĚTINOVÁ

FOTO JAROSLAV KUBEC

Domů Vltavíny Křišťály Kameje Plastické výbrusy

Restaurování Biografie O glyptice Kontakt