Až na výjimky nebyly ani v nejstarší historii lidstva využívány drahé kameny v surovém stavu. Mezi jejich první úpravy patřilo odstraňování kazů a dolešťování povrchu tak, aby byl získán vzhled dokonalého krystalu. Později tato činnost přešla do broušení, které mělo za cíl zvýraznit lom světla a lesk minerálu. Broušení a leštění drahých kamenů jsou základní operace zušlechťování drahých kamenů. Umění kamenořezby se nazývá glyptika.
Bylo rozšířené především v antice v období římského císařství (v prvních stoletích našeho letopočtu). Kameny zdobené plastickou rytinou se obecně nazývají gemy. Zde jsou rozeznávány dva základní technologické postupy - rytím do hloubky kamene vznikají intaglie a řezby plasticky vystupující z kamene se nazývají kameje (obr. 5). Zatímco na intaglie se často využívají průhledné kameny (např. barevné odrůdy křemene) nebo i neprůhledné minerály v případě pečetních prstenů, pro výrobu kamejí je nejvhodnější různobarevná surovina s vrstevnatou stavbou (achát, onyx).. Své jméno dostaly od Gemmy, nejjasnější hvězdy souhvězdí Severní koruny. Gemma je latinsky drahokam.
Intaglie a kameje
Mezi intaglií a kamejí je podstatný rozdíl. Zatímco intaglie má na jedné své ploché straně reliéf řezaný do hloubky, kamej má naopak reliéf vystouplý. intaglie se proto také někdy používaly jako pečetidlo. Kameje a intaglia, tj. gemy s hlubokým obrazem, měly na malé plošce do hloubky řezaný reliéf s portréty, mytologickými a alegorickými scénami. Darování cenné intaglie bylo v období helénismu symbolem lásky. Známé byly například intaglie z řeckého karneolu, nebo intaglie z Pompejí. Později se rozšířil obchod s východními zeměmi a právě s těmito novými neznámými druhy kamenů z východu, o nichž už byla řeč, se rozvinulo umění řezby kamejí
Kameje - Jsou nejčastěji z vícebarevných kamenů - minerál karneol je odrůdou chalcedonu. Je typický svým červeným až červenohnědým zbarvením. Černý nebo černobíle pruhovaný chalcedon se nazývá onyx. Právě střídání kouřově zbarvených a mléčně zbarvených vrstev dokázali umělci mistrně využít zejména při řezání kamejí. Tmavší vrstva tvoří pozadí a světlejší vrstva koloruje vlastní reliéf. Na řezání kamejí se používal i karneolový onyx s červeným a bílým pruhováním, nebo sardonyx s hnědými a bílými pruhy, někdy i uměle barvený achát nebo čiré křišťálové sklo.
V roce 330 n.l. přestoupil římský císař Konstantin Veliký na křesťanství a hlavním městem Římské říše se stala Konstantinopole, dnešní Istanbul. Do nového sídla říše se stěhovaly i antické umělecké sbírky, včetně římských stříbrných šperků, keramiky, skla, gem a mincí. Když pak Benátčané při své křížové výpravě roku 1204 Konstantinopoli dokonale vyplenili, odvezli si řezané gemy a kameje spolu s dalšími antickými památkami jako kořist do Benátek. Antické gemy z této slavné loupeže pak ve 13. století ozdobily některé křesťanské památky a tak je najdeme na mnohých korunovačních klenotech, nebo například i na bečovském relikviáři sv. Maura. Novou módou se staly v renesanci (16. století) a pak znovu na počátku 19. století, kdy gemy a kameje s řezanými portréty významných osobností sloužily jako přívěsky a napodobeniny antických kamejí zdobily prsteny. Mnoho replik antických gem a kamejí vytvořili římští řezbáři Antonio, Giovanni a Luigi Pichler. Kynžvartská daktyliotéka obsahuje přes stovku miniaturních uměleckých děl Luigi Pichlera (1773-1854) a další stovky jejich napodobenin ze skleněné pasty.
Křišťál
Křištál už znali i staří Římané a říkali mu "cristalus" -od toho vzniklo označení křišťál. Při důkladnějším prohlížení nás napadne, že má křišťál ledovatý nádech a když k tomu připočítáme skutečnost, že se křišťál nachází vysoko v horách, kde panuje sníh a led, nemůžeme se divit názorům starověkých učenců, včetně Plinia Staršího, že považovali křišťál za zvláštní druh ledu, který při normálních teplotách netaje. Dnes víme, že křišťál nepotřebije ke svému vzniku mráz, ale velmi vysoké teploty a řadu dalších faktorů jako velké dutiny, ve kterých se vyvíjí + přiměřený tlak a teplotu, jinak by tavenina tuhla a změnila by se v obyčejnost jakotřeba křemenná žíla. Vůbec ale nejdůležitější pro existenci matečného oxidu křemičitého. Křišťálové sloupce dorůstají do velikosti zhruba několika centimetrů, až decimetrů. Našly se ale velikosti i několika metrů. Proslulánaleziště jsou v ALPÁCH. V r. 1719 byl v Zinckenstocku u průsmyku Grimselpass v Bernských Alpách ve Švýcarsku objeven křišťalový sklep, z nehož bylo vytěženo přes 1000 metrických centimetrůkřišťálu s krystaly jedinečné krásy. Vůbec největší křišťálu kus měl hmotnost 784 kg. Dnešními největšími nalezišti je Madagaskar, Brazíliei, střední Asiei, Polární Ural v SSSR atd. Například na Madagaskaru se v náplavech najdou valouny křištálu o hmotnosti až 50 kg. Křišťálové koule větší než 7 cm v průměru jsou již vzacné.
Křišťál je nejčistší odrůdou křemene. Výrůstá do podoby šetstibokých sloupců, klencovitě zakončených a často vytváří celé krystalové shluky.
Intaglie - rytina provedená do hloubky (negativně) do průhledných i neprůhledných (pečetě) materiálů. Intaglie v průhledných kamenech jsou určeny pro pohled z opačné strany.
Použití křištálu je mnohostrané. Uplatňuje se v radiotechnoce, optice (zde spíš synteticky vyráběné), bižuterii. Křišťál zušlechtěný diamantovým brusem někdy imituje diamant. Dále se křišťál dostává do ruky i řezbářům. Křišťál je špatným vodičem tepla, což věděli i stáří Římané a proto mívali bohatí zazobanci doma vybrušované křišťály do tvarů koulí a čoček a ochlazovali si o ně v horkých letních den ruce. A tato základní vlastnost křemen slouží i rozlišení mezi imitací (podle teploty).
Někdy křišťál uzavírá i jiné nerosty. Nejznámější je snad sagenit, který obsahuje různě rozmístěné jehličky zlatého ritilu. Takto prorostlé křišťály jsou známy pod jménem Venušiny vlasy, Kupidovy šípy, nebo Fleches d´amour. Podobně můžou být v křišťálu zarostlé i jehlice černého turmalínu, nebo vlákna zeleného aktinolitu.
Barevné odrůdy křemene jsou mnohem vzácnější a nikdy nebyly nalézány v takovém množství a rozměrech jako křišťál. Jsou to : Ametyst, Citrín, Záhněda, Morióny, Růženín, Aventurín, Prasem...
Postup výroby intaglie z křišťálu :
Vltavíny by správně neměly být řazeny mezi minerály. Jedná se totiž o přírodní skla. Svým složením mají nejblíže k obsidiánu nebo křemičitým pískům. Název moldavit = vltavín zavedl roku 1836 první kustod mineralogických sbírek Národního muzea v Praze F. X. M. Zippe podle německého názvu Týna nad Vltavou (Moldautein), kde se vltavíny poprvé nalezly. Později se vltavíny objevily i na Moravě v okolí Třebíče a později i na jiných místech světa (filipínity, australity, indočínity javanity, ivority aj.) a dostaly mezinárodní označení tektity (z řec. tektos - tavený).
Vznik tektitů se pokouší vysvětlit různé teorie. Dnes se odborníci nejvíce přiklánějí k teorii, podle které vznikly tektity přetavením pozemských hornin po dopadu velkého meteoritu, a vymrštěním této taveniny do velké vzdálenosti. Jihočeské vltavíny jsou v této souvislosti dávány do spojitosti s meteorickým kráterem Ries Kessel v Bavorsku.
Vltavíny mají rozmanitý tvar, povrch i velikost. Největší jihočeské vltavíny dosahují rozměrů až 12 cm a váhy přes 150 g. Nacházíme jak celotvary (vejčité, oválné, kapkovité aj.), tak i částečné úlomky a střípky. Nápadné je silné rozbrázdění povrchu vltavínů, tzv. skulptace. Kvalita vltavínů a jejich skulptace závisí na délce prodělaného vodního transportu. Z původních nepřeplavených vrstev mají vltavíny zachovalý skulptovaný povrch, naproti tomu vltavíny z druhotných, čtvrtohorních nalezišť, bývají obroušené, zaoblené a matné. Proto jsou mezi sběrateli nejoblíbenější vltavíny "kopané" z původních třetihorních sedimentů narozdíl od vltavínů nacházených například v ornici.
